Iman Mirsal | TRACES OF ENAYAT

Na počátku ledna 1963 se jedna mladá žena v Káhiře dozvěděla, že nakladatelství, kterému před několika měsíci nabídla svůj první román, jej nevydá. Lehla si do postele a snědla celou krabičku léků na spaní. O třicet let později se jedna jiná mladá žena v Káhiře probírala v antikvariátu knihami a na tento román narazila. Přečetla ho a rozhodla se, že se musí dozvědět, kdo byla tajemná autorka, jejíž jméno jí nic neříkalo: Enayat al-Zayyat.

Traces of Enayat je kniha o dvou obsesích. Enayat al-Zayyat se chce za každou cenu stát spisovatelkou. Iman Mirsal chce za každou cenu porozumět jejímu životu a smrti. A čtenáře své knihy o hledání Enayat bere s sebou.

Autorce se bohužel navzdory nezpochybnitelné atraktivitě tématu, které si zvolila (proč se mladá a talentovaná žena zničehonic rozhodne ukončit svůj život?), nedaří do textu přenést emoce, které při odhalování střípků Enayatina života cítila. Místo toho čtenáře zahlcuje náhodně seřazenými informacemi o Enayat a o způsobu, jak se k nim dostala. Knize chybí gradace, a tak čtenář už po pár desítkách stran začíná pochybovat o tom, zda se vlastně ještě dozví něco podstatného, něco, co zodpoví onu základní otázku – proč?

Koncepce, která si zřejmě klade za cíl dokázat, že lidskou bytost nelze vměstnat do přímočaré biografie typu "narodila se (…) zemřela", tak paradoxně redukuje hlavní hrdinku na necelých 250 stran, po nichž už vlastně naopak není co dodat. Dozvěděli jsme se vše o rodině až k pradědečkovi, mluvili jsme s nejlepší kamarádkou, se sestrou, se synovcem přes tři kolena, který ani nevěděl, že měl nějakou tetu Enayat, četli jsme vše, co zbylo z deníků, a ještě navíc podrobný životopis egyptologa Ludwiga Keimera, jehož archiv Enayat zpracovávala a o němž údajně chtěla napsat svůj druhý román.

Problém je přitom právě ve snaze nalézt konkrétní, racionální odpovědi na zřetelně iracionální čin zoufalé ženy ve složité psychické i životní situaci. Odhlédne-li ale čtenář od této autorčiny posedlosti, otvírá se před ním skrze příběh Enayat okno (nebo aspoň okénko) do egyptské společnosti 50. a 60. let.

Enayat píše svůj jediný román jen pár let po revoluci, která svrhla monarchii a nastolila socialismus. Možná i vlivem arabského nacionalismu pronikajícího do kulturní scény píše arabsky, což jí činí velké potíže – celé její vzdělávání totiž probíhalo v němčině – a výsledek tak působí spíše jako překlad. Píše v bytě rodičů, kam i s malým synem utekla od manžela. V osmnácti se vdát a ve dvaceti žádat o rozvod nicméně zdaleka není jen její zkušenost: sestra i nejbližší přítelkyně prochází podobným scénářem. Píše, zatímco čeká na soudní rozhodnutí, které jí buď umožní se rozvést, nebo ji donutí pobývat na místě určeném manželem. Alternativou je vězení. Rozvod se zamítá, syn musí k otci, román je odmítnut a Enayat má pocit, že ji v životě už nic nečeká. Na konci knihy – jakoby Iman Mirsal navzdory – zůstává zase jenom vzdálená a nejasná postava ženy, která nedokázala či se rozhodla nepokoušet se bojovat se svým složitým osudem.

She saw herself as a camel, ruminating on all the happy moments of the past, chewing them over slowly, slowly in the midst of that brutal desert. And then? Then the provisions ran out, the past was finished, and the camel needed something new to chew on. But there was nothing to be had except despair, yellow as the sands, and her body wasted away and her soul thinned and she began to call for deliverance, began to scream for help. Suddenly she saw that her home was built on shifting sands and the harder she worked to save it the deeper and deeper it sank, and she pleaded for salvation, for help from God, from Fate, from everything.

— ukázka z deníku, v němž o sobě Enayat píše ve 3. osobě