Harold Sonny Ladoo | NO PAIN LIKE THIS BODY

Takže: Harold Sonny Ladoo. Narodil se v roce 1945. Asi; jistí si být nemůžeme, jako si nemůžeme být jistí v podstatě ničím, co sám o sobě šířil. Jisté je, že pocházel z Trinidadu, v rané dospělosti odešel do Kanady, kde přes den studoval a pracoval v nejrůznějších profesích, aby uživil rodinu, a přes noc psal. Podle vzpomínek jednoho svého přítele psal rychlostí asi tak jednoho románu za týden. Většinu z nich sám spálil. Jedinou knihou, která vyšla za jeho života, je No Pain Like This Body z roku 1972. V srpnu 1973 se Ladoo vypravil na Trinidad, aby vyřešil jakési rodinné spory vzniknuvší po otcově smrti. Jeho tělo bylo nalezeno u silnice v rodné vesnici v takovém stavu, že ho prý poznali jen podle oblečení a tetování. Oficiální verze: sražen autem, řidič neznámý, dál se nic nevyšetřovalo, nikdo nebyl z ničeho obviněn.

Vyrojily se prý i spekulace o tom, že Ladoo přišel o život právě kvůli své nedávno vydané prvotině. Ačkoli je pravda, že No Pain Like This Body prezentuje život na Trinidadu jako neutěšenou sérii utrpení a tragédií, teorie o likvidaci autora knihy, v níž není ani slovo o politice, ani slovo o trinidadské současnosti a velmi málo o minulosti, působí málo pravděpodobně. Současně říkám upřímně, že tohle byla jedna z nejdepresivnějších knih, jaké jsem kdy četla (a to jsem v oblasti feel bad románů docela zkušená).

Sledujeme krátký časový úsek v životě rodiny tvořené matkou (”Ma”), otcem (”Pa”) a jejich čtyřmi dětmi, jimiž jsou Balraj (12), Sunaree (10), Rama a Panday (oba 8). Že v rodině není všechno úplně v pořádku, cítíme už z prvního odstavce.

Pa came home. He didn’t talk to Ma. He came home just like a snake. Quiet.

V kapitole, která těmito slovy začíná, čtenář jen bezmocně sleduje (dovedně vykreslenou) gradaci děje od drobného pošťuchování mezi nejmladšími dětmi až po nechutné fyzické napadení matky a nejstaršího syna otcem. Všechny postavy se chovají stejně, na sebemenší záminku reagují nepřiměřenou agresí, úměrnou ovšem svému věku, která vyvolá agresivní reakci následujícího člena rodiny. Nikdo z nich tuhle kaskádu nepřeruší. Násilí tak působí jako domino: z malicherného dětského sporu se stává regulérní domácí násilí během několika málo minut, několika málo stran.

Ladoo velmi dobře ví, jak vyvolat tísnivou atmosféru: čas se v knize až neuvěřitelně vleče. Mnohé scény jako by se odehrávaly v reálném čase, konání postav sledujeme doslova krok po kroku. I když se třeba zrovna “nic neděje”, čtenář je nucen sedět s matkou a dětmi v domě a poslouchat, jak na střechu buší déšť, pozorovat, jak voda pomalu prosakuje dovnitř, jít s Balrajem ven nařezat listy banánovníku na ucpání otvorů ve stropě, vrátit se s ním zpět, zjistit, že se listy potrhaly větrem, což venku ve tmě nebylo vidět, jít znovu ven, přinést další listy, ucpat otvory, aby dovnitř nepršelo. Efekt je tíživý a účinný, ačkoli by se kvůli enormní důslednosti při dodržování této autorské strategie dala románu vytknout nedostatečná dynamika.

Na první pohled významným prvkem románu je jazyk postav. Ladoo se (zřejmě) snaží zachytit nejen lexikum, ale i specifický akcent v angličtině indických přistěhovalců na Trinidadu.

“Wot God doin now?” Panday asked.
”He watchin from de sky.”
”But de sky black like coals.”
”God still watchin.”
”Well God playin de ass now!”

Zajímavým aspektem knihy je i vypravěč, a to navzdory tomu, že ani není přítomný. No Pain Like This Body je psáno v er-formě, která ale působí poněkud nezvykle: nemohla jsem se zbavit dojmu, jako by vypravěčem bylo také dítě. Narozdíl od postav sice mluví standardní angličtinou, jazykové prostředky, které používá, jsou ale úmyslně jednoduché. Opakuje slova, aby je zdůraznil, a často si vypomáhá citoslovci: They were not walking easy as a fly; they were walking like mules; feet went splunk splunk splunk in the water. V přirovnáních, která se v textu hojně vyskytují, si vypomáhá tím, co vidí kolem sebe, a ačkoli toho kolem sebe v chatrči chudé indické trinidadské rodiny vidí hrozně málo, výsledek je až nečekaně poetický.

Ma tried to shelter them from the wind and the rain. She placed her hands against the rough bark as if she was holding up the tree. But Ma was a fool. The wind didn’t care and the rain didn’t care. Ma was not a banana leaf; she was not strong as iron; she was not as fat as a ricebag; she was thinner than a burnt sugarcane and her hands were thinner than cutlass wire.

Kontrast jednoduchého jazyka a dramatických událostí ještě prohlubuje tragické vyznění příběhu. Jak už možná bezděčně vyplynulo, celým textem prostupuje motiv vody, která zde ale rozhodně nehraje roli životodárné tekutiny: je tu jako všudypřítomný déšť, jako řeka, která vesnici odřízne od zbytku světa, jako voda v rýžovém poli, v níž žijí nebezpeční hadi. Voda je tu nepřítel, voda se tu nepije, tady se pije rum.

Děj se odehrává v srpnu – to je na Trinidadu období dešťů. Těžko si po dočtení No Pain Like This Body nepředstavit, že zrovna v tak tísnivé atmosféře, v jaké se román nese, skončil jen o rok později i život jeho autora.

Zdroje:
Alisa Samuel, Who Is Harold Sonny Ladoo (https://themedium.ca/who-is-harold-sonny-ladoo/)
Peter Such, The Short Life and Sudden Death of Harold Ladoo (https://www.pancaribbean.com/ladoo/such.htm)