Mbarek Ould Beyrouk | THE DESERT AND THE DRUM

There was no moon, no stars. The light had been drained away, the sky left mute. I could distinguish neither colours nor shapes. Dunes and trees had been engulfed by the universe, sucked into its sidereal blackness. I scanned the shadows to the left and right, chanting suras to ward off djinns.
I welcomed the obscurity; a gift from nature. It would make it harder for them to find me. The darkness would blind their eyes, the sand storms would scramble their senses and erase my trail. To escape them, all I had to do was keep walking. Not panic, or scream, or cry, just walk.

Takto začíná román o útěku mladé ženy z pouště do města, pryč od rodného nomádského kmene a naplánovaného života. Žena se jmenuje Rayhana a román The Desert and the Drum, česky Poušť a bubínek. Poušť je v knize všudypřítomnou metaforou toho, co se Rayhana snaží opustit a co ji pronásleduje až do poslední strany. Bubínek je oproti tomu středobodem celého příběhu, symbolem minulého života, a také hybatelem děje, jak ukazuje následující odstavec:

I felt a flush of pleasure when I imagined the commotion at the camp. My mother’s stone-faced death mask would have dropped. She’d be flailing her arms, covering her head with sand. Memed might be crying, in that quiet way he was so good at. My friends would be staring at each other, open-mouthed, speechless for once. The women would be touching the ground with their fingers to ward off evil. The slaves would be laughing under their breath, whispering ‚She’s run away from home!‘ I could see it all: the clouds disappearing abruptly from the sky, the people’s incredulity, their confusion, the earth shifting beneath their feet, the hands on hearts, on heads, the fury consuming their bodies, the eyes rolling upwards, the veins pulsing in their temples, and the cries of horror escaping from the strong, hairy chests of the men when they finally realised what had happened, and roared, ‚She’s taken the drum!‘

Rayhana se nejen rozhodne uprchnout, ale navíc s sebou odnáší posvátný bubínek kmene. Tento bubínek je přechováván na čestném místě před náčelníkovým stanem a bubnuje se na něj v případě nutnosti svolat všechny členy kmene nebo při ohrožení tábora. Podle kmenových tradic se bubínek nikdy nesmí postavit na zem a nikdy se jej nesmí dotknout žena. Jeho krádež, navíc právě ženou, je pro klan ranou přímo do srdce a obrovskou zradou – po bubínku i jeho únoskyni je okamžitě zahájeno pátrání.

Rayhana si je pochopitelně vědoma, že svým činem zpřetrhá všechny vazby s jediným prostředím, které zná, a že riskuje dokonce i smrt. Jak ale ukazují retrospektivní kapitoly, jimiž je linka odehrávající se v současnosti pravidelně prokládána, je právě tento čin logickým vyústěním Rayhanina příběhu – krádež bubínku symbolizujícího jednotu a sílu kmene je mstou bezmocného jednotlivce celku, kmeni, společenství, jehož často pokrytecké morální hodnoty mu zničily život.

Střídání současné a minulé dějové linky výborně podtrhuje téma celého románu, jímž je střet. A to nejen již naznačený střet jednotlivce s komunitou, ale také střet beduínských tradic s moderní civilizací nebo střet pouštního života s tím městským. A je to právě moderní civilizace, která vtrhne do neměnného života v beduínském táboře a stojí na počátku celého Rayhanina příběhu:

Monsters of iron and steel appeared one day from nowhere. No one had warned us they were coming. First we heard an enormous roar. Some people thought it was thunder, but the sky remained an unblemished blue. Others turned their eyes towards the mountains; the faraway summits stood steadfast and serene. The earth began to tremble beneath our feet. We listened, worried, and strained our eyes towards the horizon. In the distance, a cloud of ochre dust rose towards the sky. We remained immobile, gaping at this sight for which we had no name.

Rayhana v minulosti je nedílnou součástí kmene – nijak nevybočuje ze skupiny svých vrstevníků, stejně jako její stejně staré kamarádky sice sní o muži, který se z čista jasna odkudsi vynoří, vezme si ji a odvede pryč z nudné každodennosti kmenového života, ale ve skutečnosti počítá s tím, že svůj život prožije tak, jak ho prožily generace jejích předků. Jak je vidět v předchozí ukázce, Rayhana celý kmen označuje jednoduše slovem “my”. Čtenář postupně sleduje přerod této pasivní Rayhany na Rayhanu dospělou, odhodlanou a nekompromisní, a současně ztracenou v novém prostředí, kterému rozumí asi tolik, jako my rozumíme beduínským kočovníkům. Nyní už nepřátelští členové kmene jsou v lince současnosti už jen “oni”. Město Atar, kde se Rayhana i s bubínkem ocitá, pro ni není a nikdy nebylo vysněným rájem jako spíš jediným zbývajícím útočištěm. Její vztah k obyvatelům tohoto města naznačuje následující ukázka:

Atar and its people didn’t like me. They stared, amused, as if I’d dropped from the sky, or arrived from some bizarre foreign land. They whispered and sniggered. I understood them well enough: they were saying, ‘She’s a Bedouin!’ I replied inside my head, ‘So what? do you think I’m ashamed of that? Do you think I’d rather have what you have? Your grimy faces, your vacant eyes, your directionless lives, the prisons you live in, the dead things you use for transport? Do you think you’re better than me? You don’t stop to talk, you don’t even greet people you pass, you’re so desperate to survive that you never experience life!’ I began to feel more and more disdain for the town and everyone in it. People seemed to have forgotten what they’d been only yesterday, what their fathers and their fathers’ fathers had been.

Město Atar mimochodem skutečně existuje, nachází se v západní části Mauritánie v provincii Adrar a je rodným městem autora románu The Desert and the Drum. Mbarek Ould Beyrouk se zde narodil 10. července 1957, tedy v době, kdy byla Mauritánie ještě francouzskou kolonií. Jeho otec byl učitelem a předal svému synovi lásku ke knihám a především k francouzské literatuře. V patnácti letech odešel Beyrouk na střední školu do Nuakšottu, hlavního města Mauritánie, poté vystudoval práva na Univerzitě Mohammeda V. v Rabatu (Maroko). Po návratu do rodné země se stal novinářem: vedle hlavního zaměstnání ve státním rozhlase a televizi psal úspěšné povídky pro deník Chaab. V roce 1988 založil první mauritánské nezávislé noviny, Mauritanie Demain. Ty zpočátku vycházely jako měsíčník, od října 1991 až do svého zániku v roce 1994 pak jednou týdně. V roce 1995 odešel Beyrouk do Francie, kde spolupracoval s časopisem Jeune Afrique, o rok později se vrátil do Mauritánie a pracoval pro Mauritánskou informační agenturu (Agence Mauritanienne d’information). Od roku 2016 byl také kulturním poradcem prezidenta Mohameda Ould Abdel Azize. Kromě výše zmíněných časopiseckých povídek je autorem řady románů: Et le ciel a oublié de pleuvoir (2006), Nouvelles du desert (2010), Le griot de l’émir (2013), Le Tambour des larmes (2015, vydáno v Británii r. 2018 jako The Desert and the Drum), Je suis seul (2018), Parias (2021, vydáno v USA r. 2023 jako Pariahs) a Saara (2022).

Kniha The Desert and the Drum má jedno zajímavé prvenství – v roce 2018 se stala vůbec první mauritánskou knihou přeloženou do angličtiny (překlad Rachel McGill, nakladatelství Dedalus Books). Francouzský originál Le Tambour des larmes vyšel roku 2015 v tuniském nakladatelství Elyzad a následujícího roku získal francouzskou literární cenu Prix du roman métis des lycéens a Cenu Ahmadou Kouroumy – ocenění udělované francouzsky píšícím autorům ze subsaharské Afriky.

Ve svém románu The Desert and the Drum popisuje Beyrouk současnou Mauritánii. Je zde patrná snaha o srozumitelnost textu pro zahraniční publikum – autor píše francouzsky, tedy nikoli svým rodným jazykem, a knihu publikuje v Tunisku. Aby zahraničním čtenářům usnadnil porozumění mauritánských reálií, volí Beyrouk jednoduchou, ale účinnou metodu: staví svou beduínskou vypravěčku do situací, které jsou pro ni nové, a tedy jim může zprostředkovat život v menším mauritánském městě uprostřed pouště. Konfrontací vypravěčky s obyvateli města neznalými nomádského života potom naopak popisuje uspořádání tradičních kmenů, jejich kulturu, odtažitý vztah ke všemu novému a modernímu i jejich značnou izolovanost. Tato izolovanost je naznačena již před Rayhaniným příchodem do Ataru: s civilizací mimo kmen komunikuje výhradně jeho náčelník, členové kmene lidmi z města opovrhují, protože “jim nic nepatří” (rozuměj musí si kupovat maso a mléko) a pracují pro jiné. Vypravěčka mívá potíže porozumět jejich řeči, nerozumí přesně konceptu peněz nebo příjmení.

Za svého života byl Beyrouk svědkem vzniku a formování moderní Mauritánie. Mauritánie, oficiálně Islámská republika Mauritánie, vyhlásila nezávislost na Francii 28. listopadu 1960. Hlavním městem se stal Nuakšott – budovaný teprve od roku 1957 takříkajíc na zelené louce (což je zrovna v případě země, již z 90 % zabírá Sahara, tak trochu oxymóron). Kombinace rozlohy přes milion čtverečních kilometrů a populace jen něco přes 4 miliony obyvatel dělá z Mauritánie jeden z nejméně lidnatých států na světě. První mauritánský prezident, Moktar Ould Daddah, vládl nepřetržitě až do Beyroukových 21. narozenin, tedy do 10. července 1978 (i když nepředpokládám, že se jedná o kauzální souvislost…), kdy byl sesazen v nenásilném puči, a to zejména kvůli válce v Západní Sahaře, která Mauritánii ekonomicky zcela vyčerpala. Mauritánie se následně v roce 1979 ze Západní Sahary stáhla.

Dalším dlouho vládnoucím prezidentem Mauritánie byl Maaouya Ould Sid'Ahmed Taya – hlavou státu byl od roku 1984, kdy se při státním převratu dostal k moci, až do roku 2005, kdy byl v jiném státním převratu od moci odstaven. Za jeho vlády zažila Mauritánie zásadní etnické spory mezi většinovými Maury a menšinovým černošským obyvatelstvem, které vyvrcholily dvouletým válečným konfliktem se sousedním Senegalem (1989-1991). OSN zahájila repatriaci těchto válečných uprchlíků v roce 2008 (!), tisíce z nich se však rozhodly raději zůstat v Senegalu. 

Prvním prezidentem, který dodržel maximální funkční období a neusiloval o další zvolení, byl Mohamed Ould Abdel Aziz, jedna z hlavních postav puče v roce 2005, a pak ještě jednoho puče v roce 2008. Prezidentský úřad zastával v letech 2009-2019. Jeho konec ve funkci byl sice způsoben koncem funkčního období a nikoli státním převratem, v roce 2021 byl ovšem obviněn z korupce a o dva roky později odsouzen k 20 letům vězení. Tolik k mauritánské politice.

Beyrouk se ve svém románu The Desert and the Drum lehce (a zdá se mi, že opatrně) dotýká i jednoho nepříjemného tématu spjatého se současnou Mauritánii, a tím je otroctví. Otroctví bylo v Mauritánii zrušeno v roce 1981. Zákon, který zakazuje a trestá otrokářství, byl nicméně schválen až v roce 2007. Dodnes žije ve vlastnictví jiného člověka 10 až 20 % mauritánské populace, tedy několik stovek tisíc lidí. Podle svědectví organizací, které proti otroctví bojují, jsou spíše než otrokáři vládou stíhány právě tyto organizace – upozorňují totiž na fenomén, o němž vládní představitelé tvrdí, že byl již zcela vymýcen. 

Překážek ke stíhání otrokářství je ale více. Jak už bylo zmíněno, Mauritánie je rozlehlou zemí s velmi nízkou hustotou obyvatel; část z nich žije v těžko dostupných pouštních oblastech. Stát tak má tyto oblasti zřejmě jen pod minimálním dohledem. Kromě toho je hierarchické uspořádání v mauritánské společnosti velice silně zakořeněno. V otroctví žijí celé rodiny, a to po mnoho generací. Tito lidé si tak tragičnost své situace často vůbec neuvědomují – žijí v izolaci od zbytku světa a nevědí, že není správné ani normální pracovat zadarmo a nemít možnost o sobě svobodně rozhodovat. A i ti, kteří by svou situaci rádi změnili, nemají prakticky kam odejít, případně se obávají, že by se v novém prostředí mohlo jejich postavení ještě zhoršit.

V románu The Desert and the Drum se objevuje postava uprchlé otrokyně Mbarky, ke které má vypravěčka blízký a přátelský, až sesterský vztah. Mbarka svou motivaci k útěku, nebo spíše odchodu – nakonec se totiž ukáže, že ji na útěku vlastně nikdo nepronásleduje – Rayhaně vysvětluje následovně:

„It was just that one day I discovered I had a heart that pounded, for me, that my blood was my own blood, that I couldn’t bear to remain your mother’s property forever. I made the decision one evening while I was dancing with the other slaves, exhausted, trying to keep up with the rhythms of the bendje. There was no thunder clap, the sky didn’t fall in; I just decided I was going to belong to myself.”

Jakkoli správná a z našeho evropského pohledu zcela srozumitelná tato myšlenka je, zůstává otázkou, kolik skutečných lidí v obdobném postavení takovou úvahu učiní, kolik z nich najde sílu a příležitost ji i provést a kolik z nich nakonec opravdu dosáhne svobodného života.

The Desert and the Drum je románem, po němž dosud sáhli zejména čtenáři, kteří se podobně jako já snaží číst knihy z nejrůznějších zemí světa. Ti, kteří neumí francouzsky, zajásali, jakmile se tato kniha objevila na trhu: Mauritánii si konečně mohli odškrtnout. Podle mého názoru si ale The Desert and the Drum zaslouží pozornost i ze strany běžných čtenářů, neplnících žádné “čtenářské výzvy”. Vypráví totiž silný a současně srozumitelný příběh, skrze základní lidské emoce umožňuje identifikaci čtenáře s hlavní hrdinkou a představuje tak nenáročný způsob, jak proniknout do arabské literatury, jejímž častým úskalím je – alespoň pro mě – zásadní neporozumění popisovaných mezilidských vztahů, vedoucí často ke špatné orientaci v příčinách a důsledcích jednání jednotlivých postav. The Desert and the Drum je oproti tomu stravitelný a postavy jsou doslova dobře čitelné.

Obávám se ovšem, že v Česku není úplně jednoduché si tento román pořídit (já ho koupila na britském Amazonu). Snad vám výše uvedené ukázky alespoň trochu přiblížily atmosféru pouště, nomádských kmenů, jejich životů, tradic a snahy vyrovnat se se světem, kterému nerozumí a jehož součástí ani nechtějí být. Pro závěrečné dokreslení obrazu života v Mauritánii přidávám ještě záběr z televizního rozhovoru s Beyroukem pro pořad La passion du livre vysílaný stanicí Télévision de Mauritanie. Vpravo Mbarek Ould Beyrouk, vlevo velbloud.

Zdroje:
BEYROUK Mbarek, Étonnants Voyageurs (https://www.etonnants-voyageurs.com/BEYROUK-Mbarek.html);
Mauritanie demain, Stanford SearchWorks (https://searchworks.stanford.edu/view/2783018);
History of Mauritania, Wikipedia (https://en.wikipedia.org/wiki/History_of_Mauritania);
Melissa Fleming, Repatriation for Mauritanian refugees resumes from Senegal (https://www.unhcr.org/uk/news/briefing-notes/repatriation-mauritanian-refugees-resumes-senegal);
John D. Sutter, Slavery's last stronghold (https://edition.cnn.com/interactive/2012/03/world/mauritania.slaverys.last.stronghold/index.html)