Džuničiró Tanizaki | THE MAKIOKA SISTERS

Knihám z východní Asie často moc nerozumím a někdy mě svou absencí zápletky anebo jejího rozuzlení až iritují. S The Makioka Sisters (česky vyšlo jako Sestry Makiokovy v roce 1977) jsem se konečně trefila, a to říkám navzdory tomu, že jsem se je právě chystala označit za japonskou variaci na romány Jane Austenové.

Even though he was a classic example of the pampered youth, even though he was quite useless, even though one knew at first glance how frivolous and shallow he was—he was an old friend, the child of an old Semba family. He was one of them. Sachiko could foresee great difficulties if her sister were to marry him, but at least for the time being they would not have to worry about what people thought.

Hlavní linka příběhu je jednoduchá. Dvě nejstarší sestry se (už poněkud zoufale) snaží provdat svou mladší sestru, a to pokud možno co nejdřív. Jednak jí táhne na třicet, takže je každým rokem méně a méně provdatelná, a jednak na to už poměrně netrpělivě čeká jejich nejmladší sestra, která se podle zvyklostí nemůže vdát dříve než její starší sestra. Zároveň ale není záhodno svatbu uspěchat, je třeba si například najmout detektivní agenturu, která každého zájemce o sňatek i jeho rodinu důkladně prověří, a taky trochu dělat drahoty a odkládat setkání s kandidátem na ženicha, aby náhodou nenabyl dojmu, že jsou Makiokovi zoufalí. A hlavně se snažit zamést stopy po "aférách" nejmladší sestry, které by mohla odhalit detektivní agentura najatá ženichovou rodinou. Redukce ženy na objekt, který je potřeba dobře zobchodovat, je na jednu stranu hrozivá, na druhou stranu – jak z textu postupně vysvítá – je vlastně "jen" jedním ze společenských tlaků, v nichž žila japonská vyšší třída v první polovině 20. století.

Takhle jednoduchá zápletka samozřejmě nevystačí na těch 562 stran, které mělo moje anglické vydání – zbytek je vyplněn tím, čím tento román skutečně vyniká: popisem běžných dní ve "staré" Ósace 30. let 20. století, jejích domů a ulic, cest do Kjóta, do Kóbe a do Tokia, tradičního japonského divadla a tance, specifického ósackého dialektu, tolik odlišného od toho tokijského, a v neposlední řadě ósackých obyvatel, mužů z vyšší třídy pracujících v bankách, žen z vyšší třídy sedících doma a procvičujících donekonečna kaligrafii, jejich dětí, jejich sousedů, jejich služebných, jejich majetku, jejich oblečení, jejich vztahů, jejich dopisů a konverzací, jejich hrdosti, jejich patriotismu, jejich uvažování.

Tokyo speech made her an entirely different person, Sachiko thought, a person with whom she could not possibly feel at home. Although there was nothing strange in the fact that Mrs Niu, who, though born in Osaka, had gone to school in Tokyo and had long associated with Tokyo people, should have a good Tokyo accent, Sachiko had never before realized how far into the Tokyo recesses her friend had penetrated. There was nothing here of the usual sedate Mrs Nui. The way she rolled her eyes, the way she curled her lips, the way she held her forefinger as she lifted a cigarette to her lips––perhaps Tokyo speech was not authentic unless it brought its own gestures and facial expressions. The woman was suddenly cheapened in Sachiko's eyes.

Autor románu o čtyřech sestrách z dobré, ale chudnoucí rodiny, Džuničiró Tanizaki, se narodil v Tokiu v roce 1886 do dobré, ale chudnoucí rodiny. Chudnout začala rodina zejména poté, co při zemětřesení v roce 1894 přišla o domov. V důsledku finanční tísně Tanizaki nemohl například dokončit studium literatury na tokijské univerzitě. Po dalším zemětřesení, které zasáhlo Tokio v roce 1923, se – mimochodem stejně jako asi jediná kladná mužská postava celé knihy – přestěhoval do oblasti Kansai, kde leží i Ósaka. Zde napsal většinu svého obsáhlého díla, které mu už za života zajistilo místo mezi nejuznávanějšími japonskými autory. Sestry Makiokovy vznikly v letech 1943-1948 a zachycují Ósaku na konci 30. a počátku 40. let.

Z textu dýchá nostalgie po městě, které na konci války v podstatě zmizelo: asi třetina plochy Ósaky byla zničena americkými nálety (nutno podotknout, že to v japonském kontextu není nijak výjimečné), asi 10 000 obyvatel zahynulo. A i kdyby nebylo války, domy se v Japonsku stavěly ze dřeva, do toho všechny ty přírodní katastrofy se zemětřesením v čele… Ať se člověk v dnešní Ósace rozhlíží, jak daleko chce…

… na mnoho historie nenarazí. Tak to zkrátka je – hrad se třeba postaví znovu, a navíc tak, aby vypadal jako kdysi, ale běžné domky, zahrady, ulice...? A tak starou Ósaku najdete dnes už jen ve skanzenu. Pochopitelně umístěném v osmém patře moderní výškové budovy.

Zdroje:
Wikipedie, Jun'ichirō Tanizaki (https://en.wikipedia.org/wiki/Jun%27ichir%C5%8D_Tanizaki)