Světlana Alexijevič | VÁLKA NEMÁ ŽENSKOU TVÁŘ
Bělorusko“Může se o něčem takovým vůbec psát? Dřív se to nesmělo…”
A. S-ová, obsluha protiletadlového děla
Světlana Alexijevič (*1948) zasvětila celý svůj dosavadní autorský život práci na unikátním projektu – jakési encyklopedii sovětské mentality. V ní se věnuje několika zásadním událostem 20. století: druhé světové válce (Válka nemá ženskou tvář) a jejím dopadům na následující generaci (Poslední svědci), válce v Afghánistánu (Zinkoví chlapci), výbuchu v Černobylu (Modlitba za Černobyl) a rozpadu Sovětského svazu (Doba z druhé ruky).
Ve svých knihách nechává promlouvat zástupy pamětníků: svědků daných událostí, ale současně obyčejných, nevýznamných, řadových lidí. Jejich výpovědi si nahrála na magnetofonové pásky, přepsala a vybrala z nich někdy pár vět, jindy pár stran. Nejedná se ovšem o rozhovory v pravém slova smyslu – Alexijevič nechává své respondenty samotné promlouvat o tom, co považují za důležité či co se jim v daném okamžiku vybaví. Jen sem tam položí doplňující otázku nebo čtenáři popíše prostředí, v němž se rozhovor odehrává.
Jak už název napovídá, první knižní reportáž Světlany Alexijevič – opožděná reportáž? – Válka nemá ženskou tvář přináší příběhy žen, které se osobně účastnily bojů druhé světové války, a to jak v řadách Rudé armády, tak i jako partyzánky. Velitelka ženijní čety, zdravotnice, pradlena, vojínka pěší jednotky, spojařka, frontová poštovní úřednice, soustružnice polní autodílny, střelkyně z protiletadlového kanónu. I autokorekt se tomu zdráhá uvěřit:
Skrze krátké úryvky ke čtenářům promlouvají ženy, které se (zpravidla dobrovolně) zapojily do války a které – jak se Alexijevič domnívá – vypráví jiné válečné příběhy, než jsme slýchali v dřívějších dobách. (V prostoru bývalého Sovětského svazu tento předpoklad platí jistě násobně víc než u nás.) Tyto ženy – přemýšlím, zda je nazvat vypravěčkami či postavami – mluví o své, ženské válce. Vypráví o pocitech, prožitcích, o lásce za války, i o tom, jak válečné zkušenosti poznamenaly jejich rodiny a jejich další život; často zejména jeho emoční stránku.
Metoda, již Světlana Alexijevič při psaní používá a která mimochodem vychází z její četby knihy Moje ves lehla popelem běloruského spisovatele Alěse Adamoviče, se často označuje jako “román hlasů”. To je velmi přiléhavý termín, minimálně v případě titulu Válka nemá ženskou tvář k tomu dodávám, že ony hlasy zpívají sborem. Mnohé vzpomínky a mnohé vlastnosti jednotlivých pamětnic se shodují a opakují. Ohromení a zděšení ze začátku války – kdo zrovna co dělal, jaký byl krásný den, a najednou válka. Naprostá naivita v očekávání toho, co to válka je. Útěk na frontu proti vůli rodičů, zejména maminky. Příliš velké uniformy a holínky, chybějící ženské spodní prádlo, stesk po ostříhaných vlasech. Odlišnost, nepochopení – jednotlivec, žena, osamocená se svými touhami, potřebami, ale i náhledem na svět, v prostředí definovaném muži. A poté postava v příběhu napsaném opět muži.
Protikladnost mužského a ženského vidění války a následná čistě mužská interpretace válečných událostí je ostatně téma, na kterém autorka celou knihu staví. Některé z žen i desítky let po válce věří, že by o ní “lépe” mluvil jejich manžel. On si pamatuje, kde se kdy nacházela fronta, kdy se odehrála která bitva, jak se jmenovali velitelé kterých jednotek. Autorka sama poznamenává, že nejraději mluvila s pamětnicemi tehdy, kdy nikdo nebyl doma. Nikdo jim nevstupoval do dialogu, a odpadla i jistá forma autocenzury. Často si totiž ženy vybudovaly svůj válečný příběh tak, aby zapadal do celkového obrazu války prezentovaného sovětskou ideologií – obrazu plného odvahy, statečného lidu, hrdinných obětí a velkého vítězství; obrazu, z nějž zmizelo bahno, zápach, barva krve a lidského masa, slabost a strach. Upravený příběh pak vyprávěly svým dětem a vnukům – buď ze strachu, nebo z pocitu, že jejich vlastní vnímání války není tak relevantní jako oficiální válečný narativ. Autorka sama k tomu poznamenává:
Tahle nedůvěra k prostému lidství a snaha nahradit život ideálem mě vždycky zarážela a šokovala.
Celou knihou se také prolíná zklamání z poválečného vývoje, a to nikoli z vývoje politického, jako spíš z nedostatečného ocenění účasti žen v první bojové linii ze strany veřejnosti. Nejednou se v textu objevují zmínky o podezřívavosti až opovržení nad ženami, které kdovíco na té frontě se všemi těmi vojáky dělaly. Proč tam asi jely, že.
No ale proč tam tedy jely? Tuto otázku jsem si kladla během čtení, kladu si ji dosud a obávám se, že na ni nenacházím odpověď. Samy pamětnice mají odpověď jasnou: napadli nás, napadli náš stát, museli jsme se bránit. A každý měl (alespoň morální) povinnost přispěchat vlasti na pomoc. Často tak činili bez rozmýšlení, impulzivně. Vlastenectví, boj proti fašismu, těmito idejemi se výpovědi jen hemží.
Projevily ty ženy často až neuvěřitelnou odvahu a odhodlání? Rozhodně. Věřily, že bojují za správné hodnoty? Určitě ano. Ale za jaké hodnoty bojovaly? Bojovaly za vlast, která byla napadena, která údajně chtěla žít v míru, která ale pár let či pouhých pár měsíců předtím zaútočila na celou řadu svých sousedů. Za vlast, která si s nacistickým Německem rozdělila Polsko, a ačkoli existence dodatků k paktu Molotov-Ribbentrop nebyla známa, bezpochyby se jednalo o anexi cizího území. Za vlast, v níž už dlouhé roky existovaly gulagy.
Nic z toho, jak je z textu evidentní, ani v nejmenším nebránilo mladým ženám té doby vidět v Sovětském svazu dokonalou zemi. Minimálně o anexích sousedních států snad ale musely vědět. Jedna z žen zmiňuje hladomor na Ukrajině ve 30. letech – o své frontové kamarádce, Ukrajince, která z hladomoru obvinila přímo Stalina, začala v ten moment uvažovat jako o špionce. Jiná žena měla příbuzného v gulagu a k režimu tak její rodina nijak nevzhlížela – a přece to byl Stalinův projev, co ji přivedlo k rozhodnutí přihlásit se na frontu.
Nesnažím se tu naznačovat, že by se historie ubírala lepším směrem, kdyby se Sovětský svaz Hitlerovi nebránil. Jen mě šokuje, jak dokonale Rusové oddělují pohled ven z Ruska / Sovětského svazu, a pohled dovnitř. To vevnitř je dobré, protože ruské/sovětské (nebudeme o tom diskutovat a pro jistotu ani moc mluvit); to venku je potřeba ovlivnit, zlomit či zničit, aby to neohrožovalo Rusko, aby to neohrožovalo naše společné mlčení. Tento přístup mě šokuje tím spíš, že se tak nedělo jen před 80 lety, děje se tak dodnes. Válka nemá ženskou tvář se snaží předložit ucelený obraz tohoto časoprostoru, objasnit právě to, jak je možné, že se tehdy davy lidí zachovaly shodně, že se davy lidí na tyto události i dnes shodně dívají, a přesto mi nedokáže objasnit příčiny tohoto celonárodního vnímání sama sebe. Nejpravděpodobnější vysvětlení asi nabízí tento stručný citát:
Takhle jsme byly vychovaný, že vlast se bez nás neobejde.
Válka nemá ženskou tvář je hrozivou knihou ve více ohledech. Vedle pokřiveného pohledu na vlastní stát a jeho režim je to zejména popis drobností. Ano, je tu všudypřítomná smrt, zranění, krev a amputované končetiny, ale jejich samotné popisy zdaleka nepřekračují to, co může člověk vidět v průměrném hororu v televizi. Hrůza se skrývá v prožitku, v detailu, možná i v obyčejnosti samotných vypravěček – na mnohé válka dopadla tak, jak by mohla dopadnout na nás, na naše sousedy, na mě samotnou. Dotýká se strachů, které si člověk (narozdíl od mrazu, střelby a bolesti) dokáže představit, strachu ze ztráty partnera, dětí, rodičů, blízkých… Takové strachy si čtenář bere k srdci velmi intenzivně i z bezpečí a pohodlí, protože jejich zárodek už v každém někde hluboko je.
V češtině vyšla reportáž Válka nemá ženskou tvář poprvé již v roce 1986 v Lidovém nakladatelství; aktualizovanou verzi v novém překladu Libora Dvořáka vydalo v roce 2018 nakladatelství Pistorius & Olšanská (s tímto vydáním se textově shoduje vydání třetí z roku 2023). Kromě předmluvy datované lety 1978-1985, v níž autorka popisuje, co ji vůbec přivedlo k myšlence zabývat se “ženskou” válkou, doplňuje 2. vydání další předmluva, tentokrát datovaná 2002-2004. Tato část obsahuje i úryvky, které byly z původního textu odstraněny cenzurou (včetně krátkých promluv samotného cenzora), i příběhy, které autorka vyškrtla rovnou sama. Na tomto místě je nutné předeslat, že originál vyšel až za Gorbačova, tedy několik let po dokončení rukopisu.
Zařazením této sekce kniha získala další rozměr – porovnání nepovolených pasáží i autorských škrtů je zajímavé, možná obzvlášť pro nás, kteří cenzuru nepamatují. Autorka sama vyřadila pasáže, v nichž se Rusové obrátili proti vlastním lidem. Partyzáni vraždící civilisty, kteří spolupracovali s německou mocí; úřady pronásledující běžné obyvatele, kteří žili v okupovaných vesnicích; vojáci zajatí německou armádou směřující rovnou do gulagu.
Vzpomínky, které odstranila cenzura, se trochu liší – nezaměřují se až tak na zjevně nevhodná témata jako na kritiku sovětské moci či Stalina (té je ostatně v celé knize jako šafránu), jako spíš na zmínky o nelidském chování vojáků Rudé armády i sovětských civilistů. Matky zbavující se vlastních dětí, radost z brutálního vraždění Němců. Sovětský svaz přece bojoval proto, že musel. Zabíjeli jsme vojáky, raněné Němce jsme nechali žít a dokonce ošetřovali, o tom pište, ale zajatce jsme nezabíjeli a německé holčičky neznásilňovali, to je lež a pomluva.
Číst knihy Světlany Alexijevič je jako stát vedle někoho, kdo zrovna telefonuje – sice slyšíte jen polovinu konverzace, ale to vám nebrání porozumět celku. Právě ta nevyřčená polovina je však podle mě jedním z důvodů, proč autorka za své reportáže obdržela Nobelovu cenu za literaturu (2015). Její práce totiž nespočívala “jen” v tom, že pátrala po svědcích určitých historických událostí, cestovala za nimi, vybírala z jejich výpovědí zajímavé pasáže, které pak přepsala, ale i v tom, že se ptala (a jak se ptala!) a poslouchala.
S protagonistkami knihy Válka nemá ženskou tvář se setkávala na přelomu 70. a 80. let a vzpomínala s nimi na události staré téměř čtyři desetiletí. Za tu dobu se každá z nich svými vzpomínkami mnohokrát probírala, vyhodnocovala je, zpracovávala, vyprávěla jiným a zapomínala. Alexijevič se, dle svých slov, vždy snažila dostat se přes vrstvu banalit k jádru příběhů daného člověka, nalézt v něm to, čím se jeho příběh liší od příběhů ostatních a o čem sám často ani netušil, že v sobě nosí.
Světlana Alexijevič se nikdy netajila svou kritikou Alexandra Lukašenka a jeho režimu. Za jeho vlády její knihy v Bělorusku nevychází a k sehnání jsou v podstatě pouze na černém trhu. Ona sama odešla do exilu, kde strávila 10 let, pak se ale rozhodla vrátit do Minsku. Když získala Nobelovu cenu za literaturu, státní média tomu nevěnovala pozornost. Po zmanipulovaných prezidentských volbách v Bělorusku v roce 2020 byla nucena znovu Bělorusko opustit, v současné době žije zřejmě v Německu.
Na Světlaně Alexijevič je výjimečná především její schopnost naslouchat a porozumět. Jako dcera Ukrajinky a Bělorusa, a s ruštinou jako rodným jazykem, jako by měla nějakým způsobem blízko ke každému, s kým během práce na svých knihách mluvila, a díky své nezpochybnitelné empatii je o tom dokázala přesvědčit. Její odvaha vystoupit proti totalitě není hlasitá ani okázalá; Alexijevič je statečná tak nějak samozřejmě, lidsky. Její knihy nebyly napsány, aby provokovaly režim. Svou snahou dobrat se k co nejvěrnějšímu popisu reality ale mimovolně ukázala zrůdnost ideologie, do níž se narodila. Přirozeností a lidskostí se jí podařilo naplno odhalit nelidskost diktatury.
Ve své nobelovské řeči Alexijevič říká, že svých pět knih vnímá jako jediné dílo. Styl vyprávění v jejích knihách, emoce, motivy smrti, bídy, strachu a beznaděje z nich skutečně dělají jeden celek. Kdo četl jednu knihu Světlany Alexijevič, pozná pak její psaní okamžitě. Kdo otevře její druhou knihu, má pocit, že pokračuje v četbě té předchozí. Jejich literární kvalita je vynikající a jejich kvalita dokumentární, řekla bych, nezpochybnitelná. S každým dalším promlouvajícím člověkem, s každým dalším příběhem se znovu ukazuje míra zhoubnosti sovětské ideologie. Světlana Alexijevič udělala všechno pro to, aby hrůzy oné rudé "utopie" neupadly v zapomnění.
“Takže až se s námi rozloučíš, ohlídni se na nás a na naše chalupy. Ale ne jednou, jako to udělá cizí člověk – dvakrát. Jako když jsi od nás. Nic víc nepotřebujeme – jenom se ohlídni.”
Zdroje:
Informace ke knize Válka nemá ženskou tvář, Pistorius & Olšanská (https://www.pistorius.cz/?p=book&id=228);
USA válkou vždy řeší bezpečnost ve světě, Rusko jen svoje problémy, říká držitelka Nobelovy ceny, DVTV, 7. 10. 2016 (https://video.aktualne.cz/dvtv/putin-vraci-rusko-do-stredoveku-je-to-kagebak-valkou-resi-vs/r~ca4f5dd88beb11e6888a0025900fea04/);
José Vergara, On the Dangers of Greatness: A Conversation with Svetlana Alexievich, 3. 6. 2022 (https://lithub.com/on-the-dangers-of-greatness-a-conversation-with-svetlana-alexievich/);
Světlana Alexijevič, Nobel lecture (https://www.nobelprize.org/prizes/literature/2015/alexievich/lecture/)